Konec trilobita

 

Už je to dávno, co jsi byl živočich,

teď jsi z kamene, přilepenej na skále.

Hlad již nemáš, slunce a déšť perou do tebe

- vždyť jsi tvor z kamene!

Nebude to dlouho trvat a příjdou pro tebe

nějací tobě neznámí tvorové.

Jsou masití, tělo mají potažené kůží.

Až tě najdou na skále, tak to s tebou skončí.

Odnesou tě kamsi do muzea

a budou s tebou zacházet jako kdybys byl ze skla.

Očistí tě od špíny tvého dávného světa,

který jsi miloval, po němž je ale veta.

Až budeš čistý, dají tě do skla

kde nejeden kamarád už na tebe čeká;

možná tam bude i tvoje matka.

Den co den se budou chodit na tebe dívat,

jak na zázrak přírody se budou dívat.

Jsi tvorem dávných dob a kámen nemůže nic říkat.

Budeš tu v bezpečí, zřízenci muzea tě budou hlídat.

Dívám se na kámen co nemůže nic říkat

a v duchu si myslím, že s lidem to nebude jinak.

Až v suť se svět přemění a přestanem dýchat,

pak až za dlouho začne svět vznikat.

Tak jako dne tebe nás jiní tvorové budou sbírat,

my budem za sklem a oni se budou dívat.

Ahoj, trilobite!

Nebude to dlouho trvat

kdy ve skleněný vitríně se na sebe budeme dívat.

 

(c) Dino, 24.11.1976


Zpět